Výhody monarchie

Výhody monarchistického zřízení? Konstituční monarchie je státní zřízení, kde v čele země stojí dynastický panovník, monarcha. Nejedná se však o žádnou archaickou, zastaralou či absolutistickou vizi. V Evropě existuje celá řada monarchií, knížectví, velkovévodství, království...Všechny tyto monarchie jsou demokratickými moderními státy, kde role panovníka je spíše symbolická, zatímco zákonodárná a výkonná moc leží v rukou parlamentů a vlád, jejichž složení je dáno volbami. Jaká je tedy výhoda monarchistického uspořádání? Byť je role panovníka spíše symbolická, neznamená to, že by jeho role začínala, ale nekončila jen pouhým sezením na trůnu.

 

Panovník reprezentuje stát. Měl by být aktérem politického života a moci. Reprezentuje jej mezinárodně, jako jeho čelní představitel, reprezentuje jej i vnitřní jako ztělesnění státu. Teoreticky totéž se dá říci i o funkci presidentů v republikánsky založených státech, ale přesto zde v mnohém srovnání pokulhává. President je další volená funkce, lhostejno zda přímo či nepřímo. Výsledkem je, že v čele státu stojí politik, který nějakou svojí politickou kariérou již prošel. V očích lidí, v očích těch, kteří jej volili, ve svých názorech a stanoviscích, je takový člověk vždy spjat s nějakou stranou, třebaže v ní již coby president není, třebaže jí coby president nereprezentuje. Což v případě panovníka nehrozí, panovník není v žádné straně.

Na rozdíl od politiků za sebou při svém nástupu nemá kariéru v podobě předsednictví ve straně, vedení ministerstva neřkuli vlády jako premiér, ale vždy zůstával a i nadále zůstává mimo tyto stranické záležitosti. Také narozdíl od presidenta není jeho setrvání ve funkci omezeno volebním obdobím, jeho působení v úřadu není diktováno potřebou být znovu zvolen po vypršení mandátu. Panovník prostě je. Představuje své názory, své vize, své projevy dle svého nejlepšího vědomí a svědomí s ohledem na dlouhodobou perspektivu státu. Svým dlouhodobým setrváním ve funkci překlenuje celou řadu vlád, které se za jeho působení mohou vystřídat, čímž představuje a svou osobností zaštiťuje jistou kontinuitu, má na očích dlouhodobější perspektivu. A i tehdy se neomezuje pouze na své osobní panování, ať již setrvá ve funkci do své smrti, nebo se odhodlá abdikovat (jako se nedávno stalo v Belgii či v Nizozemí), protože po něm tento úřad přejde do rukou dalšího člena jeho vlastní rodiny.

President má oproti tomu před sebou pět let, v lepším případě deset, podaří-li se mu zapůsobit na voliče, aby jej volili znovu. Po těchto deseti letech však presidentovo úřadování končí definitivně a úřad přejde do rukou někoho úplně jiného. A jeho role přestavitele státu, která je navíc svým způsobem vrcholem jeho politické kariéry, končí. Panovník představuje stát ze své vlastní podstaty. Mladý princ (či princezna) je od mládí vychováván k tomu, že jednoho dne se stane hlavou státu. Celý jeho život je spjat se státem, který jako panovník bude zastupovat. A to včetně výchovy svých vlastních nástupců. Péče o stát není pro panovníka jenom nějaká funkce či zaměstnání, pro panovníka je toto smysl jeho života, pro který byl vychováván a celý život připravován. 

Aniž by tím byly jakkoliv omezovány demokratické principy, protože zákonodárná moc leží v rukou voleného parlamentu a výkonná moc v rukou vlády.